Ivan David
7. 3. 2013
Na obzoru je další reforma z dílny této vlády – reforma „péče o duševní zdraví“. Tentokrát musejí vést k ostražitosti nejen zkušenosti s dosavadními zdejšími reformami, ale hlavně výsledky reforem „mental health“ v řadě dalších zemí. Nejviditelnějšími následky bývají masové bezdomovectví a kriminalizace nemocných.
Pokusy reformovat „psychiatrii“ jsou od počátku ideologické. To by samo o sobě nemuselo vadit, pokud by je v posledních desetiletích nedoprovázelo ignorování reality, a krásné ideje nesloužily hlavně jako pláštík pro ekonomické zájmy- veřejné úspory a soukromé zisky.
Z ulice a vězení do ústavů a zase zpět za 150 let
Ideologické pozadí mělo už i „snímání okovů“ na konci 18. století. Reagovalo na ideály osvícenství a humanismu. (Takže ideologie by škodit nemusela, pokud není hloupá nebo perverzní.) Význam “snímání okovů” byl nejen symbolický. Podmínky v asylech vězeňského typu se jím staly únosnějšími. Do ústavů se tehdy dostávali hlavně společnost obtěžující duševně nemocní tuláci (bezdomovci). Od počátku 19. století následoval desetiletí za desetiletím pozvolný tlak na „humánní ošetřování“. Opravdu léčit duševní choroby ale nikdo neuměl, takže ošetřovací doba byla dlouhá, až do „polepšení“, zřídka „vyléčení“, mnohdy do smrti. Blázince, asyly, ústavy pro choromyslné a později psychiatrické nemocnice byly „zřízení humanitní“, nikoli zdravotnická zařízení. Vedle střechy nad hlavou a skromné stravy mohly nabídnout jen „zaměstnávání nemocných“, tedy z dnešního hlediska pracovní rehabilitaci a resocializaci. Při rychlém růstu populace hlavně ve městech byly ústavy stále přeplněné. Veřejná správa (v českých zemích zemské výbory) tehdy cítila povinnost se postarat, a proto se stavěly stále nové. Ovšem náklady na péči rychle rostly společně s nároky nemocných a rostoucím tlakem na odměny a počty „opatrovníků“. Kritici hovořili o „humanitě z malty a cihel“.
Po druhé světové válce byla v USA situace ve státních ústavech (tedy skoro ve všech) hrozivá. V důsledku úspor hlavně ve prospěch budování armády byly ústavy přeplněné, zanedbané a často i věkem zchátralé. Nemocní trpěli. Tu se však spojila konzervativní pravice s levičáky. Pod praporem jednak úspor, jednak svobody jednotlivce, začaly být ústavy vyprazdňovány pomocí omezování provozních dotací. Ve stejné době byly objeveny první účinné léky, takže vše zpočátku vypadalo jako dobrý nápad. Brzo se ukázalo, že účinnost léků má své meze, zvláště když je nemocní odmítají, protože se necítí nemocní a nebo nemají na léky peníze. Nebylo však kam se vracet. Od sedmdesátých let roste v USA masové bezdomovectví duševně nemocných. Proces byl značně urychlen za vlády Ronalda Reagana a následujících. Duševně nemocní bezdomovci namísto psychiatrických nemocnic plní americká vězení, která jsou novou “humanitou z malty a cihel”. Následují podobné “reformy” s podobnými výsledky v dalších západních zemích…
Kruh se uzavírá. Na počátku byli duševně nemocní z humanitárních důvodů přemístěni z ulic a vězení do psychiatrických ústavů, po 150 letech se dostávají z ekonomických důvodů zakrývaných lidskoprávní rétorikou zpět na ulici a do vězení.
Proč je v pondělí je v Senátu seminář ?
Právě hluboké pochybnosti jsou příčinou, proč Senát pořádá 11. 3. 2013 od 10.00 tiskovou konferenci a od 10.30 seminář “Reforma psychiatrické péče z pohledu odborníků”.
Je dostatečný důvod předpokládat, že bez nutných korekcí dopadne “reforma” jako jinde, ale spíš hůř. Propagované nové formy péče se nemohou uplatnit u všech forem a stádií choroby, přesto se počítá s jejich univerzální aplikací. Peníze zdaleka nestačí pro všechny a tak ústavní péči nahrazuje charita financovaná z velké části z veřejných zdrojů- až do “vyčerpání zásob”. Není na ni nárok a také se jí dostane jen malému zlomku potřebných. Je financována z těch kapitol veřejných rozpočtů, které jsou v pokračující krizi kráceny mezi prvními. Právě teď k tomu dochází. A my máme věřit, že reforma spočívající v “omezování” psychiatrických ústavů a “rozvoji” komunitní péče zlepší situaci těch nejzranitelnějších ve společnosti, kterým vzala duševní nemoc vedle zdraví také schopnost vybudovat sociální zázemí a možnost ekonomické nezávislosti včetně vlastního bydlení?
Je to jinak. Jde zase na prvním místě o peníze. O peníze ušetřené omezováním financování ústavů, peníze někým získané z krátkodechých projektů a peníze z nemovitostí a developerských projektů…
Místo “reformy” je nutné systematické zlepšování podmínek nejen hospitalizovaných, ale také ambulantně ošetřovaných pacientů s trvale zajištěným financováním všech prokazatelně efektivních forem péče. A také zlepšování podmínek těch, kteří o ně pečují. Žádný celostátně dobře fungující model nastolený reformou neexistuje, jen “ostrůvky pozitivní deviace”, ze kterých je třeba se učit.
Jestliže se “reforma” založená na předpokládaných úsporách a ideologii nikde celostátně neosvědčila, pak se to těžko podaří v rozkládající se České republice, kde jsou tyto služby už teď hluboce podfinancovány. Navíc době, kdy bylo ohlášeno rušení typických komunitních služeb jako je v Praze Linka důvěry založená v roce 1968 Dr. Miroslavem Plzákem nebo nízkoprahové psychiatrické poradny RIAPS, (regionální institut ambulantních psychosociálních služeb). A právě komunitní služby mají prý převzít nemocné z psychiatrických ústavů. V samotné Praze lze už dnes počet bezdomovců trpících psychózou odhadnout na nejméně tisíc, zatímco v ústavní péči jich je asi 400 (většina z nich jsou fakticky bezdomovci), ve specializovaných Ústavech sociální péče “se zvláštním režimem” jich je asi také 400. Jakou tedy lze mít k reformě důvěru?
Psáno pro Prvnizpravy.cz
